Chorvatsko 2001

Jednoho dne jsme se s domluvily s kamarádem a jeho rodinou, že by nebyla špatná dovolená v Chorvatsku. Tak po pár sezeních bylo rozhodnuto, pojedeme do Chorvatska do kempu. Jako cíl cesty jsme si vytýčily istrijský poloostrov a město Pula. V Pule je krásný kemp Stoja, do kterého jsme jako malý zavítaly s mou rodinou a moc se nám tam líbilo.

Přípravy na odjez probíhaly v poklidu a bylo rozhodnuto, že pojedeme dvěma auty z důvodu zálohy a vzájemné pomoci. Tedy vzájemné … Tomáš měl tenkrát krásnou měsíc starou Škodu Felicia a já 15-ti letou babičku Renault Nevada 2.0 4x4, to zde uvádím ne z důvodu nějakého vychloubání, že jsem měl čtyřkolku, ale tato věc je zásadní k dalším zážitkům z cesty.

Během předstartovních příprav se do našeho týmu přihlásil i bratr s přítelkyní.

Uvítali jsme to rádi a to hlavně z důvodu finančních, protože se alespoň rozpočítají náklady na cestu.

Vyrážíme v pátek ve 22:00 , bude to tak lepší protože nemusíme jet v rozpáleném dni, protože ani jedno z našich aut nemá klimatizaci. Sraz máme na D1 u Benziny před Průhonicema. Tomáš s celou posádkou doráží na jejich poměry vcelku na čas, asi o dvacet minut později. Poslední instrukce stran naší cesty a jedeme.

Cesta začala v poklidu. Tento trend se ale neudržel dlouho. Již před Budějovicemi po cestě na přechod do AUS začala neskutečná bouře s orkánem, nebo co to bylo. V každém případě jsme se dostali do Dolního Dvořiště asi třetí možnou cestou, protože vždy když jsme najeli na nějakou cestu vítr srazil nějaký strom, který nám zatarasil cestu. Opravdu hodně velké drama.

Tato eskapáda nám prodloužila cestování o dvě hodiny.

Když jsme se konečně dostali na hraniční přechod a postavily svá vozidla do fronty. Začalo se ze spodu mého vozu ozývat neskutečné bouchání.

V tu chvíli jsem nevěděl o co jde a pokračovali jsme popojížděním dál. Modlil jsem se, aby nás rakouští celníci pustily a neotočily zpět.

Jako zázrakem se zvuky jihoamerických bubnů před celníky ztratily a kontrola proběhla v pořádku.

Zastavujeme ihned za hranicí a lehám pod auto. Zjišťuji možnou závadu, která dělala takové neskutečné zvuky pod podlahou vozu.

Nic nevidím, vše drží nikde nic uvolněného. Konstatuji že se projevil náhodný moribundus francouzského stroje a pokračujeme v cestě. Nic nemlátí autíčko si to jen tak ševelí směrem na Linz.

Nádherné scenérie, zelená údolí jsou tak nějak více zelená než u nás, dokonalé silnice, udržované domky i na poslední samotě, do úhledných obdélníků je zarovnán i hnůj u každého rakouského stavení. Líbí se mi tady taková ta dokonalost a preciznost.

Další cesta přes AUS probíhá velice rychle Linz, Graz, přímo do Mariboru. Z Mariboru se stáčíme na Lublaň a z Lublaňe na Koper kde vidíme poprvé moře dosud jsme jeli 10h pouze s menšími zastávkami na odpočinek docela to jde.

Vystupujeme v Koperu a pořizujeme pár fotek nádherných horských scenérií a moře.

Po půl hodinové pauze skáčeme do strojů a jedeme. Ale … Najednou se začalo ozývat opět tamtamové kvarteto z mého vozu, který si až sem jel naprosto v pořádku. Bohužel ani při opětovné ohledání nic nevidím.

Za střídajícího se ticha a s ohlušujícími zvuky dorážíme do Puly a do předem vybraného kempu Stoja. Nejprve vybalíme připravíme, smočíme svá těla ve slané vodě a podívám se na to auto. Proč ta mrcha zlobí. Tak první den u moře jsem na opravu auta ani nevzdechl. Kemp Stoja má úplně úžasnou polohu na nejzažším cípu istrijského poloostrova. Lemovaný skalami, je zde plno podmořského života, průzračná voda, nádherné koupání a hlavně potápění, myslím tím šnorchlování. Večer strávíme klábosením o náplni zítřejšího dne. Den druhý Včera jsme si řekli, že navštívíme centrum Puly. Kde se podíváme na zachovalé koloseum, krásný přístav a historické centrum, kde jsou nádherné římské stavby. Vyrážíme od kempu autobusem městské hromadné dopravy. Je to u nás dobře známí Ikarus kloubák. Pouze vybavení je tak nějak jiné. Dřevěné lavice, tyče za které u nás jezdíme na supermana se moc použít nedají protože jsou pouze symbolicky přišroubovány do dřevěného obložení autobusu samořeznými šrouby. Skrz podlahu u schodů je vidět ubíhající cesta. Nedělám si iluze že u nás jsou autobusy v lepším stavu, ale alespoň jsou díry schovány přinejmenším linoleem. Dojíždíme do centra. Z kempu je to cca 20 minut a to není tak zlé. Vystupujeme a jdeme se podívat na místními doporučovaný trh. Zde se údajně dá sehnat všechno, od zeleniny přes ryby, pečivo až po různé potřebné upomínkové předměty. Místní měli pravdu, nádherné tržiště, stánek vedle stánku kde nakupují převážně místní obyvatelé pro svou potřebu a do restaurací. Krásné čerstvé ryby, ovoce hrající všemi barvami a vůněmi naplněné stánky s čerstvým pečivem a sladkostmi. Opravdu božský pohled, který umocňuje vstřícnost a ne vlezlé podbízení se místních prodejců. Všichni jsou přátelští a velice komunikativní. Naše další kroky po památkách vedou k zmiňovanému koloseu. Stavba je sice napůl spadlá, ale to nic nemění na dominantnosti této stavby, která je i pro neznalce architektonických památek jako jsem já, opravdovou pohádkou pro oko. Děláme zde několik fotek jak kolosea, tak i modelu města který nám otevírá další možnosti, na které je třeba se zajít podívat. Po cestě vyprávím, jak když jsme zde jako malí kluci byly s rodiči prodávali tu výbornou zmrzlinu zelináři, kteří uměli neuvěřitelné žonglérské kousky s létajícími kopečky zmrzliny a že to byl jako největší kulturní zážitek pro mě a bráchu. To už tady asi není, je to už přeci jenom 14 let co jsme tu byly ještě za totality. Jen jsem to dořekl objevil se na rohu pod věží kostela zmrzlinář, obklopený hroznem lidí, kteří s pusou otevřenou sledovali tu velkou šou. Ano, kopečky zmrzliny tu létají vzduchem jako zamlada. Musíme si ji taky koupit, přistoupím zaplatím a koukám. Jak jsem tak zíral, zmrzlinář mi podává zmrzlinu a k pobavení okolních což já nezaregistroval, zavřeným oknem. Rukou málem rozbíjím tabulku skla, kdepak odvést pozornost určitě umí a tak si radši kontroluju peněženku v kapse. Kolem přístavu se pomalu vracíme směrem do kempu, kde se koupeme již za svitu měsíce. Abych nezapomněl, dnes jsem se zase nepodíval na to auto. Den třetí Ráno se probouzím docela rozlámaný po včerejší cestě, během dne se u vařiče střídáme s bratrem u vaření a přípravy občerstvení. Dnešek asi jen prolenošíme u moře. V poledne se jdeme s mladým Tomášem podívat do místní prodejny, kde se mi již včera líbila loďka v láhvi, jako suvenýr opravdu parádní. Tom říká že se učí anglicky a že mi to koupí, aby se zdokonalil v konverzaci. Vchází do obchodu a já jej sleduji přes výlohu. Probíhá konverzace, neslyším ani slovo, ale už zapojuje ruce i nohy a vysvětluje. Po dvanáctiminutovém rozhovoru vychází do sluncem zaplaveného palmového háje před prodejnou a vítězoslavně drží v ruce metr a půl dlouhý nafukovací člun. Se slovy, ona asi nerozuměla, se s ním vracím do prodejny a napravuji nepovedený obchod. Vyměňuji člun za loď ve flašce. V přilehlém kiosku si dáváme za odměnu zmrzlinu, limonádu a pívo Karlovačko. Jo a dnes jsem se na auto zase nepodíval. Den čtvrtý Tento den jsme si řekli že se půjdeme potápět a hledat nějaké ty mušle, kraby apod. Večer si dojdeme na nějaké to místní jídlo do restaurace. Lovíme ježovky, a poustevníčky nutíme opustit nádherné lastury, které se nám líbí a chceme je jako suvenýr. Večer čekáme na západ slunce, který je tu opravdu nádherný, děláme pár kýčových obrázků a vyrážíme na místní jídlo, na které se moc těším. Mám těch těstovin z vařiče už dost. Po chvilce dorážíme do krásné restauraci v zátoce u moře a projíždíme jídelní lístek. Vybíráme si opravdu každý jiné jídlo a pak porovnáme. Kalamáry, žraločí stejk, pleskavice, mladed si dává chees burger a k tomu všemu Karlovačko a limo. Musím říct že když jsem viděl ty kalamáry, který se snad ještě mrskaly a po Tomášovi po skousnutí snad ještě inkoust stříkla, jsem je již chutnat nemusel. Jinak jídlo bylo výborné a čerstvé. Dorážíme ke stanům do kempu, úplně vyčerpáni a jdeme spát. Jo a dnes jsem se na auto zase nepodíval. Den pátý Tak, vzhledem k tomu že již zítra jedeme se musím podívat na to auto. Hned zrána pod něj lezu a za pomoci velice kvalitního nářadí, které mám s sebou, se začnu rejpat pod autem. Sun dám kryt kardanu a záhy zjišťuji, že uložení ložiska, které má být v gumovém silenbloku je pryč. To znamená, že se kardan při jízdě rozvibruje a mlátí do všeho kolem sebe. Paráda závadu máme, teď jak ji odstranit. Manželka měla s sebou takové ty boty Jarmilky, přijde mi že to má pevnější gumovou podrážku, tak zalézám pod auto a za pomoci švýcarského zavíracího nože řežu a vycpávám volný prostor po bývalém uložení. Snad to chvilku vydrží. Beru auto a jedu to projet abych zjistil jak se oprava povedla. A vida ujel jsem asi deset km a paráda, nic nebouchlo. Tak snad domů dojedeme v pořádku a hup do moře. Auto nechávám na břehu a už se mu nevěnuju. Zítra si ho užijeme zase dost. Poslední koupačky a spát. Den šestý Den odjezdu začíná opět bezvadně. To počasí snad někdo přivolává. Je trochu vítr, že náš stan úplně leží na nás a jsou vidět pouze siluety ležících těl. Za neskutečného větru se láme palma, která je asi dvacet metrů od našeho stanu. Rychle balíme naházíme vše do auta a jedeme. Projíždíme Pulou, kde vítr od moře ohýbá palmy až na zem, všude kolem létají noviny, odpadky apod. Vichřice nás provázela ještě asi 45 min cestou směrem zpět do vnitrozemí. Ve Slovinsku jsme asi za dvě hodiny, a najíždíme na dálnici. Dovolím si upozornit, že ještě moje úprava kardanu neselhala a cvička Jarmilka, plní úlohu uložení na jedničku. Jenže, asi po 10km na slovinské dálnici v rychlosti zhruba 130km/h nám v levém pruhu rupla zadní levá pneumatika a celá se svlékla. Na ráfku dojíždíme přes pár aut v levých pruzích do pruhu odstavného. Uf, tak to jsem se zapotil až na pr… . V tu chvíli se žena a přítelkyně mého bratra začaly projevovat poněkud hystericky. S bratrem zvládáme situaci v posádce a nasazuji dojezdovou pneumatiku z pryže, na které jsou velké nápisy 60km/h a max 60km. Dobře po cestě koupím pneumatiku a bude. Vyrážíme dál a po cestě koukáme po pneuservisech, bohužel je neděle a to bude asi těžké najít někoho kdo bude dělat. A taky ano, po pár hodinách nás nebaví hledat otevřený servis a vydáváme se přes malý přechod do Rakouska, jedeme vedlejšími cestami přes hory abychom na dálnici naší zpomalenou rychlostí nikoho nebrzdily. Tomáš se nás drží i přes náš rychlostní hendikep a jistí nás zezadu. Je pravda že již dávno jsme překročily max 60km dojezdu na pneumatiku a max ž0km/h už také nejedeme, mezi městy a vesnicemi jedeme i 100km/h. Vjíždíme do hor a telefon, volá Tomáš, že nic nevidí. Jarmilka se proměnila v prostředek umělého zadýmení prostoru a shořela. V tu chvíli začal kardan opět dělat psí kusy. Odstavujeme auto, čekáme až vychladne kardan a dělám nové uložení, máme ještě jednu Jarmilku. Ta ale nevydrží tak dlouho a asi za dvacet km opět vzplane. Řežu karimatku a vycpávám prostor po Jarmilce. Holky radši překládáme do Felicie k Tomášovi a jeho rodině a s bratrem zůstáváme ve voze. Karimatka je mnohem horší jak Jarmilka a měníme jí po 25km a to ještě desetkrát Prima cesta. Musím říct, že cesta až na nucené zastávky se stala opravdu zábavnou. My s bratrem jsme byly jak kdybychom před hodinou vyrazily, žádné únava na nás vidět nebyla, celou cestu musíme mít otevřená okna, aby se vyvětral smrad ze spálené karimatky. A snad proto nás celník na rakousko-české hranici pouští a Tomáš, který jede za námi má od něj nařízený dvouhodinový odpočinek. Čekáme na ně na české straně s pocitem že jsme to zvládli na jedničku. Po cestě ještě párkrát nacpeme karimatku, ale to už jsme v klidu, jsme v Čechách. Všude dobře, doma nejlépe.